... Nemějte strach z mého šílenství, mějte strach z mysli, kterou to šílenství chrání ...

Kočky všechno vědí

3. října 2006 v 20:12 | Paranoia |  II
Posouchám: občas Nightwish, občas Red Hoty
Nálada: mám rýmu (to mluví za vše)
Konečně jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná psát něco jiného než poslední vůli. Neee, samozřejmě přeháním, ale posledních pár dnů jsem byla tak trošiiičku paranoidní.
Za všechno ale můžou kočky.

Jak taky jinak. Mám ovšem dojem, že kočky něco vědí. Tedy kočky vědí všechno, ale teď mám na mysli něco konkrétnějšího... meteorit, kometu, invazi emzáků nebo nějaký jiný a možná ještě veselejší způsob Apokalypsy.
Asi před pěti dny jsem na procházce (hmm, šla jsem vybírat brambory, to je to) potkala kocoura. Seděl na cestě poměrně daleko ode mne a příšerně táhle mňoukal. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se na něho podívala a řekla: "Ahoj." Celý den se nám ten kocour motal pod nohy, a jakmile se cítil opuštěnější začal opět mňoukat. Musím ovšem říct, že ho nikdo z nás, co jsme tam byli, nijka nehladil ani nepovzbuzoval k tomu, aby tam zůstával.
Myslím, že tak druhý den jsem se večer pokoušela vyhodit naši kočku ven. Celý ten den byla naša kočka nějak nervozní... a právě večer jsem zažila pravý lov na lva. Když jsem ji po urputné honičce dopadla, tak se mě držela jako klíště a k venkovní dveřím pojala naprostý odpor (což je nezvyklé, a obzvlášť v tuto roční dobu), skutečným faktem zůstává, že jsem poprvé v životě zažila, aby se mě kočka držela, ve smyslu držela, ne ve smyslu že mi do rukou zatínala drápy a ohlodávala mi ucho. Nakonec se jí záměr podařil a zůstala poměrně spokojená na noc doma.
Zruba za den dva poté jsem opět potkala starého známého kocoura. Opět se motal celý den okolo nás, opět nešťastně mňoukal. Dokonce jsme se smilovali a několikrát ho pohladili, musím dodat, že byl na své postavení až neobvykle drzý.
Večer nás tento kocour následoval téměř dva kilometry až domů. Dokonce snad věděl kam jdeme, protože občas šel napřed. Pokusy o jeho vypuzení se nesetkaly s kýženým úspěchem.
Když skončil až u nás přede dveřmi a nevyhnali jej ani sousedovi (dvakrát větší)kocouři, smilovala jsem se a nasypala mu hrst granulí.
V noci se z naší zahrady ozývaly zvuky bitvy, se kterými by si nezadali ai zvukaři Pána prstenů, zejména té části na Pelenorských polích (sakra už zas nevim, jaks se to správně píše). Ráno naše sousedka plná obav o své dva zlé rezaté miláčky vyšla ven a když i můj otec, zvědavý co se dělo vyšel ven, dostalo se mu spousty informací, o tom, že tam někde bylo nějaké malé, mourovaté kotě. Hmm, další kočka? (Upozorňuji, že Mr. Koucour byl velmi černobílý). Ty kočky fakt něco vědí. Kocour nikde nebyl, což bylo dobré znamení, že se vrátil odkud přišel.
Odpoledne se ale znovu objevil, znovu se svým žalostným mňoukáním. V tuto chvíli do situace zasáhla má matka - se slovy, že odmítá mít doma koččárnu a že si to ty kočky mezi sebou roznesou, že tady na ně jsou hodný. Naložil mě a kocoura otec do auta a vyvezl k abbičce, kde se kocour poprvé objevil (kdybych šla pěšky, tak se ho nezbavíme).
Kde je mu konec teď nevím... ale z nějakého důvodu jsem začala podezřívat všechny kočky z vševědoucnosti a jak řekl otec "Ne že by nás lidi měly rády, ale někdo jim to žrádlo dávat musí." Možná, že se vážně něco blíží, XD, a kočky se starají o svou budoucnost. Nu což, lidská rasa mě zklamala a kočky sjou vážně milá stvoření.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama