... Nemějte strach z mého šílenství, mějte strach z mysli, kterou to šílenství chrání ...

Nowhere to run. (ересный)

28. února 2007 v 19:31 | Paranoia |  II
28.2
Poslouchám: Nemo
Nálada: silný šok

Poznámka: Jenom úryvek z mého brožovaného života. Psaný na etapy.
To slovo v nadpisu, psané azbukou, je jenom takový malý osobní "vtípek", který je společný mě a mému kamarádovi.

Prosím, prosím.
Vzbudila jsem se okolo páté. Převalovala jsem se na posteli jako opilý hroch, nedokázala se oprostit od tří témat sužujících mou chorou mysl. Myšlenky přeskakovaly a vířily.
Budík. Konečně, tentokrát nezaznělo žádné "Zhyň srabe!", jeho zvuk byl vysvobozením.
V otcově ložnici hraje rádio, dveře dokořán, nikde nikdo. Ale komu by začal mozek pracovat už v 6 ráno?
Obvyklá rutina. Pak naházet věci do kabely. Nejprve rozečtenou knížku, budeme tam asi dost čekat, potom deštník - slyším kapky dopadat na střechu... zbytek. Hmm, zdá se mi to, nebo je ta taška nějak težká? Tak já vyhodím peněženku. Ne, Bulgakov zůstal doma.
Nic zlého netušíc, nepříliš nervózní, jsem sešla dolů.
"Nazdar, mami...[hlavinka už snad trochu funguje] Hele, táta nahoře není."
Pak následovala chvilka, která je obvykle v komiksových bublinách vyplněna pouze ?! v různé intenzitě.
"Tati, kde jsi?" můj hlas mluvící do mobilu zní divně.
"Kde bych byl? V práci."
Sakra. Hlavně, že jsem včera říkala, že se potřebuju dostat na nádraží do ..... v 7:25. Svým obvyklým školním autobusem bych to nestihla, přijíždí v 7:30.
Další telefonická rozmluva trvala zhruba pět minut. Padly v ní různé návrhy a ještě různější hysterické věty plné vulgarismů.
Někoho bych sežrala. I s hlavou. On na to zapomněl.
Fajn, dýchej. Risknu to "školním" autobusem. Jede ve čtvrt, tak snad. přinejhorším přijedu pozdě a budu mít výmluvu, proč tam nejít. (Nevím, jestli je lepší tam nejít nebo pak prožít tu ostudu, když to zvorám.)
Vyšla jsem brzo, jako bych snad chtěla náš autobus popohnat svým brzkým příchodem. Leje jako z konve.
Kde zase je? Nemohl by alespoň jendou přijet pořádně.
Ale ne! To jede zase tenhle amatér? Místo obvyklého řidiče seděl za volantem jistý nováček, nejenže s tím jede jako s hnojem, ale ještě na mě hledí jako na to nejhorší, co mohly vydat naše vesnické kanály.
Hmm, že dneska jede ale lidí. Copak nemůžou pohnout? Takticky jsem se postavila hned ke dveřím, možná z naivity, že vyskočím ještě za jízdy.
Tak a šlápni na to! Sotva projížděl okolo našeho domu, věděla jsem, že je čas začít se modlit. Pane bože, Buddho, Satane, Šivo, Bráhmo... jakákoliv sílo, já vím, že neexistujete a nevěřím na vás, ale teď bych vážně potřebovala, abyste zařídili, že to stihnu. Proč to vlastně chci tak vehementně stihnout?
Přidej. No tak ty lemro! Copak nevíš, že tam dole je ještě pedál na plyn? Měl v očích děs a na tachometru asi 45.
U kravína se nám do cesty přimotala nějaká dodávka. Proč si ten blbec vybral zrovna tuhle dobu na otáčení svého "vozidla" uprostřed cesty?
7:21, další zastávka, znovu nastupuje mnohem víc lidí než obvykle. To mi dělají naschvál.
Už jenom čtyři minuty. To ten trouba nedá. A hle, jako na potvoru, na zastávce, kde jednou za půl roku nastoupí jeden člověk, jinak je asi postavena na posměch srnám, stojí právě ten jeden člověk.
Už na nic nemyslím. Jenom sleduju cestu.
7:28, autobusové nádraží. Vyskočila jsem skoro za jízdy, málem rozkopla dveře, které se bůhvíproč otevíraly velmi velmi velmi zvolna. Bežím na 7. Druhý autobus přijel steně s tím naším. Stihnu to.
"Ahoj, Báro." je tohle přidušené sípání vážne můj hlas?
"Čau... Máš to dobře naplánovaný - akorát na přesednutí." odpovídá.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama