... Nemějte strach z mého šílenství, mějte strach z mysli, kterou to šílenství chrání ...

[tady by měl být titulek]

25. března 2007 v 13:38 | Paranoia |  Euthanasia(Kill me!)
Končím. Končím se zápisky typu angst, mea culpa, moje milá špatná nálada a nešťastný život. Ne proto, že by se něco změnilo, ale proto, že nemám chuť to po sobě vždy číst, nechci se tím zaobírat. Budu se snažit, aby tohle byl poslední zápis v Euthanasii.

Nic to nemění na věcech, které prožívám, které cítím. Které ovšem nemám právo cítit. Mám ale po-krk všech svých paradoxních výlevů. Jo. Paradox. Jediné slovo a přitom charkterizuje všechno. Právě nejsem rozhodnutá mezi dvěma mými budoucími skutky - buď začnu hlasitě křičet, nebo brečet dokud se nezblázním z bolesti hlavy.
Paradoxy, ambivalence... Ale je tomu konec. Nemám sílu to prožívat, brát to vážně, psát o tom a zároveň to zesměšňovat. Doufám, že tímhle rozhodnutím nikoho nepopudím (ano, pochopili, toto bylo skutečně myšleno jako ironie).
Původně jsem myslela(eh), že poslední zápis v Euthanasii bude něco jako nejhlubší výkřik, jedinečná šance postihnout vše a všechny, hluboká freudo-jungovská sonda do mého podvědomí, nejsilnější záchvěv již dávno studeného srdečního svalu... Ale krucinál, copak se o to někdo prosí?
Copak jsem si, husa, myslela, kterak díky anonymitě blogu budu moci uniknout realitě a hodit v plen síti, všechny mé pseudo-hluboké prožitky? Omlouvám se. Ani toto není myšleno, jako geniální popisný článek dávající smysl.
Jsem nevyspělá, kňučící, humanoidní...masa tkání. Vlastním omnipotentní paradoxy. Svými názory a myšlenkami, zkušenostmi nebo dokonce pocity se tak nějak přibližuji 14 roku života průměrné pubertální dívenky. Škoda jen, že věkově mám třikrát dvanáct promhrhaných měsíců navíc. (A bolí mě v krku). Končím. Končím. Končím.
Je mi ze mně nanic. Celý můj život by byl pouze výčet mých zhovadilostí. Nemám si proč stěžovat, tak proč tu pravidelně kňučím, jak pošlapaná hrdost? Svým myšlením, svým přístupem k životu, svou nekonečnou zrůdností jsem si zkazila svět, který by byl normální, snesitelný. Nebýt mě. Jsem směšná, jsem zrůda, jsem hloupý štěně.
Ano, definitivně poslední zápis v Euthanasii. Po zbytek života tohoto blogu. Už žádné podivné výlevy. Ať žije manio-depresivní psychóza.
Odteď to tu bude vypadat jako uprotřed suchého deníčku - žádná krev, smrt, úzkost, strach, pochyby. Pouze a jenom zápisy z prošlých dní. A běda mi, jestli tohle nedodržím.
Grafoman.
 


Komentáře

1 jmeno-neni-dulezite(KZS) jmeno-neni-dulezite(KZS) | Web | 4. května 2007 v 21:37 | Reagovat

NeNeNeNeNeNeNE!!! Máš právo cítit cokoliv, máš právo i na paradoxy - neříkám, že po něčem z toho musíš toužit, ale není to důvod předem se zatracovat! i když teď se sebou nejsi spokojená, neznamená to, že nejde nic napravit, změnit se a najít způsoby, jak se se vším - vnitřně, sama v sobě - uspokojivě vypořádat. nerezignuj, prosím, neshazuj se sama před sebou tím, že vybereš ze svého života jen ta negativa - je potřeba hledat obojí, i dobré stránky! a že určitě nějaké jsou. "znám" tě teď asi tak tři čtyři hodiny, ale jedno vím STOPROCENTNĚ jistě: smýšlíš o sobě příliš špatně, přísně, kriticky, a i kdyby všechno to byla naprostá pravda, JSI POŘÁD DOBRÝ ČLOVĚK. a takoví lidé stojí za záchranu, takoví mají žít a jít za štěstím. zde se nehádej, prosím, i když tomu nevěříš, i když třeba nevěříš sobě... cítím to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama